Learning English from Czech
Created: 2020-02-21
Last update: 2024-11-11 07:47:04 GMT+3 (cached)
Please, click to update your stats:
Remember that your profile must be public for duome to be able to visualize the data.
You can provide feedback, ask questions and request new features
on our forum — be welcome to join us there :)
Angličtina, na rozdíl od češtiny, používá před podstatnými jmény členy.
„A car“ = „Auto“ – neurčitý člen říká, že to je prostě nějaké auto a není úplně nutné, abychom já i ten, komu to říkám, měli v hlavě představu stejného auta.
Neurčité členy předcházejí pouze jednotné číslo. Před množným nejsou. Je tedy „a car“ (auto) a „cars“ (auta).
Neurčitý člen se také nepoužívá před nepočitatelnými podstatnými jmény. Jedná se většinou o tekutiny a hmoty. Ani v češtině nelze říct: jeden písek, dva písky, atd. Jedna voda, dvě vody (zde byste měli na mysli lahve nebo sklenice, a ty se počítaji, ale voda se spočítat sama o sobě nedá).
„The car“ = „(To) Auto“ – určitý člen použiji, když už jsme se o tom autě bavili, anebo když ze situace jasně vyplývá, jaké auto mám na mysli – např. to auto, které nás teď málem srazilo na přechodu. Pak už totiž já i posluchač máme jasnou představu, o jakém autě se to bavíme. Určitý člen předchází jak jednotné, tak množné číslo.
Na příkladu: Když ve větě „Koupil jsem si auto!“ řeknete „a car,“ tak váš kamarád/vaše kamarádka pravděpodobně odpoví: „Tak to je super, a jaké?“ Zato když řeknete „the car,“ vlastně tím říkáte, že by už měl vědět jaké. Takže pokud jste mu o vašem plánu koupit si auto předtím neřekli, tak bude zmatený a bude přemýšlet, o jakém autě to vlastně mluvíte a proč si myslíte, že o něm ví.
Důsledkem tedy je, že anglická podstatná jména nejsou kompletní bez členu – a proto je kurz vyžaduje i při překladu jednotlivých slov.
Neurčitý člen má dvě varianty: „a“ a „an“. Která z nich je ta správná určuje výslovnost slova, které následuje. Ve většině případů následuje souhláska a používáme základní tvar „a“. Následuje-li však samohláska, vloží se koncovka „n“, aby za sebou nebyly dvě samohlásky. Různé případy (demonstrující, že záleží na výslovnosti a ne na tom, jak se to píše) jsou shrnuty v následující tabulce:
| Anglicky | Česky |
|---|---|
| A car | Auto |
| An apple | Jablko |
| An hour | Hodina |
| A yellow apple | Žluté jablko |
Časování sloves v angličtině je výrazně jednodušší než v češtině – všechny osoby mají stejný tvar, s výjimkou 3. osoby čísla jednotného, kde se přidává koncovka „s“, tedy „he eats.“ V následující tabulce jsou vypsány všechny tvary pravidelného slovesa „to eat = jíst“ a jednoho z mála nepravidelných sloves, slovesa „to be = být“.
Tato jednoduchost je však částečně vykoupena tím, že v angličtině není možné vynechat podmět. Když česky řekneme „jím“, tak je jasné, že jsem to já. Z anglického „eat“ nemáme jak zjistit, jestli jím já a nebo oni, proto musíme vždy uvést i podmět: „I eat“.
Angličtina ve 2. osobě nerozlišuje mezi tykáním a vykáním ani mezi jednotným a množným číslem. Pro všechno má jediné slovo: „you“.
I množné číslo se tvoří výrazně jednodušeji než v češtině – v naprosté většině případů se jen přidá koncovka „s“. Příklady:
„A boy“ (chlapec) - „Boys“ (chlapci)
„A girl“ (dívka) - „Girls“ (dívky)
V této lekci se setkáte s několika výjimkami. Jsou to:
„A man“ (muž) - „Men“ (muži)
„A woman“ (žena) - „Women“ (ženy)
„A child“ (dítě) - „Children“ (děti)
Zápor tvoříme slovem „not“. V případě slovesa „být“ ho jen vložíme za sloveso:
„I am a man.“ - „I am not a man.“
„He is a boy.“ - „He is not a boy.“
U ostatních sloves musíme použít pomocné sloveso „do“ spolu s infinitivem slovesa. Pozor, i toto pomocné sloveso má ve 3. osobě jednotného čísla jinou podobu - „does“. Příklady:
„I drink milk.“ - „I do not drink milk.“
„She eats bread.“ - „She does not eat bread.“
Kurz zde rozlišuje formální „thank you“ jako „děkuji (ti/vám)“ a méně formální „thanks“, které překládá jako „dík/díky“.
Zajisté existuje spousta situací, kde jdou použít oba, ale určitě česky neřeknete „Dík, paní učitelko“. A stejně tomu je v angličtině a proto bylo rozhodnuto, že to kurz bude rozlišovat a nepřipustí záměnu. To samé pak platí v pozdějších lekcích u formálního „otec“ = „father“ a familiérního „táta, taťka“ = „dad“ i „matka vs. máma = mother vs. mom“.
V angličtině se běžně neříká dobrý den. Když už chcete někoho pozdravit formálně, použijte aktuální denní dobu, tedy „dobré ráno“ nebo „dobré odpoledne“.
České prosím má dva významy:
1) Žádost. Ve větě: „Mohl bys mi, prosím, podat sůl?“ Tady angličtina použije slovo „please“.
2) Zdvořilostní odpověď ve významu „Není zač, rádo se stalo.“ Tady angličtina nejčastěji používá frázi: „You are welcome“.
Ukažme tedy krátký rozhovor s výše zmíněnou solí:
A: „Could you give me the salt, please?“ = „(Po)dal bys mi tu sůl, prosím?“
B: „Here you are.“ = „Tady máš“
A: „Thank you.“ = „Děkuji“
B: „You are welcome“ = „Prosím/Není zač.“
Angličtina má až tři výrazy pro jídlo a je potřeba se mezi nimi naučit rozlišovat, protože jejich záměna může způsobit i změnu významu celé věty.
„Food“ – v angličtině nepočitatelné a znamená jídlo, neboli potraviny, obecně.
„Meal“ – počitatelné a má buď význam jako jídla dne (snídaně, oběd, večeře) nebo jako to jídlo, které se při této příležitosti jí.
„Dish“ – počitatelné a je to už konkrétní pokrm, např. knedlo-vepřo-zelo je „a traditional Czech dish“.
Jak již bylo několikrát naznačeno, u nepočitatelných podstatných jmen nelze použít neurčitý člen. Mezi taková slova patří různé tekutiny, hmoty a docela dost jídel. V této lekci mezi ně tak patří třeba víno (wine), sýr (cheese) nebo pork (vepřové).
Ovšem právě u masa si musíme dát pozor na názvy, které se shodují s názvem zvířete - např. „chicken“ neboli kuře. U takových slov je možné použít neurčitý i nulový člen, ale mění se tím význam.
„I eat chicken“ = „Jím kuřecí maso“ – v tomto případě se slovo „chicken“ chová jako nepočitatelná hmota.
„I eat a chicken“ = „Jím kuře“ – zde však mluvíme o celém kuřeti.
Jak již bylo zmíněno v lekci Základy 2, množné číslo se většinou tvoří koncovkou „s“. Pokud však slovo už končí na sykavou souhlásku, jako s, ch, x nebo z, tvoří se množné číslo koncovkou „es“. Tedy například:
„A sandwich“ (sendvič) - „Sandwiches“ (sendviče)
Členy v množném čísle jsou opět dva a to buď určitý „the cars“, anebo takzvaný nulový člen (tedy žádný člen), který se používá místo neurčitého. Opět raději na příkladě:
„The cars are cheap.“ = „Ta auta jsou levná.“ Ten, komu to říkám, ví, o kterých autech mluvím. Například auta v tom autobazaru, o kterém se teď už pět minut bavíme.
„Cars are cheap.“ = „Auta jsou levná.“ Obecné prohlášení, že mi auta celkově přijdou levná, asi jsem multimilionář.
Počitatelnost je důležitá vlastnost, která ovlivňuje několik dalších gramatických pravidel.
Počitatelná podstatná jména jsou většinou ta, která, jak název napovídá, můžeme počítat. Proto tedy musí mít tvar množného čísla: „one book – two books“. Pro jednotné číslo těchto slov existují dva členy, určitý „the book“ a neurčitý „a book“.
Nepočitatelná podstatná jména se většinou nedají počítat ani česky. Neřekneme „jeden sníh, dva sněhy atd.“ Tato podstatná jména tedy nemají tvar množného čísla a navíc mají místo neurčitého členu člen nulový. Tedy buď „The snow is ...“ = „(Ten) Sníh je ...“ nebo „Snow is ...“ = „Sníh je ...“. Do této skupiny patří všechny hmoty a tekutiny – tedy voda, písek, ale třeba i zubní pasta. Dále slova abstraktní jako láska, nenávist, informace, rada a další.
Angličtina vyjadřuje vlastnictví vcelku jednoduše a to s pomocí takzvaného přivlastňovacího pádu, kdy se za podstatné jméno v jednotném čísle přidá ‘s. Tedy: „Petrův pes = Peter’s dog“
Pro množné číslo, kde už koncovka s je, se přidá pouze apostrof: „the boys‘ turtle = želva těch chlapců“
Jenom pozor na výslovnost u slov, která už končí na sykavku – je pak potřeba vložit samohlásku kvůli lepší výslovnosti. Když to tedy zapíšeme velmi zjednodušeně, tak platí: „James’s cat = [Džejmsiz ket].“
Je-li přivlastnění vyjádřeno zájmenem, jsou pouze dvě možnosti, které je třeba rozlišovat:
1) Zájmeno stojí před podstatným jménem: „Moje auto = My car“
2) Zájmeno stojí samo, obvykle na konci věty: „To auto je moje = The car is mine.“
Tvary pro ostatní osoby jsou shrnuty v následující tabulce:
| Před | Za |
|---|---|
| My car | The car is mine |
| Your car | The car is yours |
| His/Her/Its car | The car is his/hers/- |
| Our car | The car is ours |
| Their car | The car is theirs |
Pokud osobní zájmeno ve větě tvoří předmět, mění se jeho tvar. Rozdíl mezi tvarem v podmětu a předmětu (u 2. osoby se tvar nemění) názorně ukazuje následující tabulka:
(někdo vidí Johna a John někoho vidí)
| Podmět | Předmět |
|---|---|
| I see John. | John sees me. |
| You see John. | John sees you. |
| He sees John. | John sees him. |
| She sees John. | John sees her. |
| It sees John. | John sees it. |
| We see John. | John sees us. |
| You see John. | John sees you. |
| They see John. | John sees them. |
Jednou z mála výjimek je slovo „fish“, které nemá množný tvar a tudíž je „one fish, two fish, twenty fish“.
Další výjimkou jsou slova, která končí v jednotném čísle na „s“ – tam se pak pro umožnění výslovnosti musí vložit „e“. O pár lekcí později tedy je slovo „dress“ = „(jedny) šaty“ a množné číslo musí být „dresses“.
V kurzu děláme rozdíl mezi formálními a neformálními pojmenováními členů rodiny.
Dad = táta, tatínek
Father = otec
Mom = maminka, máma
Mother = matka
Rozlišení podle pohlaví
Angličtina v naprosté většině případů používá stejné slovo pro obě pohlaví, např. „a student“ = student, studentka. Čeština však používá rozdílná slova pro každé pohlaví a tento kurz proto nedovoluje např. přeložit větu „She is a student“ jako „Ona je student“, správně je jen „Ona je studentka“.
I v angličtině však existuje několik výjimek, kdy se pro každé pohlaví používá jiné slovo. Mezi taková povolání patří například následující:
herec, herečka = actor, actress
číšník, číšnice = waiter, waitress
V angličtině se používá takzvaná existenciální vazba, tedy vyjádření, že něco někde je nebo existuje nebo se někde nachází za pomoci There is v jednotném čísle a There are v čísle množném. There is a solution tedy překládáme jako Řešení je/existuje. Slovo "tam", které se z pohledu češtiny pro překlad nabízí, ale do překladu nedáváme, protože by muselo být v angličtině uvedeno dvakrát, např. There is a cat there - Je tam kočka (a ne Tam je tam kočka).
Číslovky pište slovy, například "four brothers" místo "4 brothers".
V angličtině existuje více různých časů sloves než v češtině a tak se pojďme nyní podívat na první z možností, jak vyjádřit minulost.
Past simple je nejzákladnějším z minulých časů v angličtině a používá se pro děje uzavřené v minulosti. Jednodušší než nyní vypisovat, kdy se nepoužívá, je posléze se naučit, kde se více hodí použití jiného času (předpřítomného, předminulého či kde je vhodnější průběhová forma).
Minulý čas pravidelných sloves se tvoří velmi jednoduše – k základnímu tvaru se pro všechny osoby přidá koncovka „ed“. Tedy „I work“ -> „I worked“.
Otázka se tvoří s pomocí slovesa „did“, tedy minulým časem od slovesa „do“. Protože tím už je minulost vyjádřena, tak se k hlavnímu slovesu už koncovka „ed“ nepřidává:
„Do you work?“ -> „Did you work?“
Stejně tak tomu je i pro zápor:
„He does not work.“ -> „He did not work.“, ve stažené formě: „He didn’t work.“
Bohužel existují i nepravidelná slovesa a to tentokráte v nezanedbatelném množství. Tato nezbývá než se naučit nazpaměť, buď za pochodu zde na DuoLingu nebo požádejte o pomoc internetový vyhledávač (Google). Zde stojí za uvedení alespoň minulý čas od slovesa „být“:
Při srovnávání používáme koncovku -er. Příklady:
„young“ (mladý) - „younger“ (mladší)
„old“ (starý) - „older“ (starší)
Slova s určitými koncovkami tvoří pravidelné výjimky. Někde se zdvojuje souhláska, jinde se mění -y na -ier.
„big“ (velký) - „bigger“ (větší)
„pretty“ (hezký) - „prettier“ (hezčí)
U mnoha zejména delších slov se nepoužívají koncovky, ale slovo „more“ = „více“.
„interesting“ (zajímavý) - „more interesting“ (zajímavější)
„serious“ (vážný) - „more serious“ (vážnější)
„important“ (důležitý) - „more important“ (důležitější)
Pokud něco svou vlastností předčí všechny ostatní, používáme superlativ. Ten se tvoří koncovkou -est a vždy se u nich používá určitý člen. Příklady:
„young“ (mladý) - „the youngest“ (nejmladší)
„old“ (starý) - „the oldest“ (nejstarší)
Platí zde stejné výjimky jako při srovnávání. U slov, kde se nepoužívají koncovky, používáme slovo „most“ = „nejvíce“, opět s určitým členem.
„interesting“ (zajímavý) - „the most interesting“ (nejzajímavější)
„serious“ (vážný) - „the most serious“ (nejvážnější)
„important“ (důležitý) - „the most important“ (nejdůležitější)
Některé výjimky se nedají popsat žádnými pravidly, jsou proto shrnuty v tabulce.
| Pozitiv | Komparativ | Superlativ |
|---|---|---|
| good (dobrý) | better (lepší) | the best (nejlepší) |
| bad (špatný) | worse (horší) | the worst (nejhorší) |
Předpřítomný čas, present perfect či perfectum, se skládá z:
PODMĚT + (pomocné sloveso) HAVE (pro 3. osobu č. jednotného to je HAS) + PŘÍČESTÍ MINULÉ (třetí tvar slovesa)
Příčestí minulé je pro pravidelná slovesa stejné jako tvar času minulého prostého, tedy sloveso + „ed“. Ovšem slovesa, která byla nepravidelná v minulém čase prostém, jsou nepravidelná i v čase předpřítomném a navíc je tento tvar většinou odlišný od toho minulého. Opět nezbývá nic jiného, než se je naučit.
Předpřítomný čas tedy může vypadat takto:
„I have been there. = Byl jsem tam.“ či „He has worked. = On pracoval.“
V otázce se pak pomocné sloveso předsouvá před podnět, tak jak to známe i z času přítomného:
„Have you been there?“
„What have you seen?“
Záporka „not“ se i zde musí vztahovat k pomocnému slovesu, tedy: „I have not been there,“ či staženě „I haven’t been there.“
Problémem ani tak není to, jak se předpřítomný čas tvoří, ale spíš to, kdy ho použít – jelikož v češtině tento gramatický jev nemáme a většinou ho překládáme časem minulým (občas, výjimečně, i časem přítomným).
Obecně platí, že předpřítomný čas se použije tehdy, když daná věta/sdělovaná skutečnost má vazbu na současnost a ještě není uzavřená.
Například: „He has lived in Brno since 1995.“ Tím říkám, že v Brně žil od roku 95 a bydlí tam doteď.
Zato po větě: „He lived in Brno since 1995,“ by angličan nejspíš očekával sdělení s tím, co se stalo poté (např. že se v roce 2005 přestěhoval, či že v roce 2006 zemřel). Každopádně touto větou v past simple říkám, že už tam nežije.
Předpřítomný čas se tedy používá, když:
děj začal v minulosti, ale ještě nebyl ukončen (I have started with it today = Začal jsem s tím dnes)
výsledek děje v minulosti ovlivňuje nás v přítomnosti (I have already done it = Už jsem to udělal a tak to už ty dělat nemusíš)
činnost se sice odehrála v minulosti, ale buď není důležité kdy anebo to nevíme (I have been to China = V Číně jsem byl)
činnost se v minulosti opakovala a může se stát i v budoucnosti (Steven King has writen a lot of books = Steven King napsal mnoho knih a stále může nějaké napsat. Zato pak musíme říct Shakespeare wrote a lot of books = Shakespeare napsal mnoho knih, ale jejich počet už je konečný, neboť už další nenapíše)
Předpřítomný čas můžeme také poznat podle některých výrazů, se kterými se pojí (s některými je vždy, s jinými jenom občas):
Předminulý čas neboli past perfect se tvoří stejně jako čas předpřítomný, jen se místo pomocného slovesa have používá jeho minulý tvar, tedy had. Celá věta tedy vypadá takto:
PODMĚT + (pomocné sloveso) HAD + PŘÍČESTÍ MINULÉ (třetí tvar slovesa)
Příčestí minulé je stejné pro předpřítomný i předminulý čas, žádné nepravidelnosti zde nejsou.
Předminulý čas se používá tehdy, když chceme vyjádřit minulost, která má vazbu na méně vzdálenou minulost. Často se s ním tak můžeme setkat v knihách, které jsou psány v minulém čase, v pasážích, které vyprávějí o událostech, které se už staly. Důležitý je i v nepřímé řeči.
Například: „He asked me where I had been.“ Zeptal se mě, kde jsem byl, a ptal se na minulost, třeba kde jsem byl den předtím.
Naproti tomu věta „He asked me where I was.“ říká, že se mě zeptal, kde jsem v tu chvíli byl.